Oči jsou považované za okna do duše a během evoluce prošli výrazným vývojem. S jednoduchého světločivného orgánu reagujícím pouze na světlo se vyvinul složitý orgán schopný zachytit a zaostřit paprsek světla. Světlo vstupuje do oka přes rohovku a zornici. Následně dopadá na čočku, která pomocí svalů (duhovky) svým roztahováním a smršťováním reguluje množství procházejícího světla. Čočka má taktéž schopnost uzpůsobovat ohniskovou vzdálenost, čímž zajišťuje, aby se veškeré paprsky sbíhaly na sítnici. Ta je tvořena několikavrstvou blánou o tloušťce 0,2 mm, na níž se nachází nervové a smyslové buňky. Smyslové buňky se dělí na tyčinky a čípky. Tyčinky jsou mnohem citlivější na světlo, zato jsou však schopné rozlišovat jen odstíny šedi. Za barevné vidění jsme tedy vděční právě čípkům, jichž je v oku kolem sedmi miliónů. Za udržování stálého tlaku a tedy i tvaru je zodpovědný sklivec. Tato rosolovitá hmota vyplňuje většinu prostoru oka.
Zrak, vlastnost jíž považujeme za samozřejmost je však každý den ohrožována mnoha riziky. Může přijít úraz či se v naprosté tichosti vkrade nějaké oční onemocnění. Tím nejrozšířenějším je šedý zákal, který není nic jiného, než degradace čočky následkem stárnutí organismu. Postupem začne docházek ke změně jejího chemického složení. Mění se poměr proteinů, iontů, ve zvýšené míře dochází k zadržování vody a ukládání pigmentů. To sebou dříve nebo později přinese první příznaky katarakta. Tento odborný termín pochází s řeckého slova kataraktes, jenž je odvozeno od katarassein, jenž v překladu znamená padat dolů. Toto pojmenování odvodili Řekové z jisté podobnosti s vodopádem. V jiných zdrojích se používalo i označení portcullis, neboli padající brána.
Šedý zákal je poměrně hojně rozšířeným nešvarem, jehož výskyt v závislosti se stárnutím populace v posledních desetiletích značně stoupl. Jistá míra se přisuzuje i slábnoucí ozonové vrstvě, jenž není schopna pohlcovat tolik nebezpečného UV záření a to potom působí na naše oči. I když je známo, že je šedý zákal následkem stárnutí, přesný vyvolávací element není znám. Lékaři se domnívají, že svou úlohu sehrává mnoho faktorů, mezi něž se řadí genetická výbava, nezdravý životní styl, cukrovka, kouření a krom věku sehrává svou úlohu i pohlaví. Mnohem více se katarakta objevuje u žen.
Šedy zákal se rozvijí velice pomalu a v počátečních stádiích nikterak neovlivňuje vidění. Postupně se může objevit zvýšená citlivost na světlo, různá sytost barev na jednotlivých očích a postupně se zhoršující krátkozrakost. Se zhoršováním zakalování čočky přichází zamlžené vidění. Jedinou účinnou léčbou kataraktu je operace. Ta má v dějinách lékařství svou historii, jedná se o vůbec první operativní zákrok, jenž byl proveden. Již někdy v období 2000 př. n. l. byli prováděny pokusy o odstranění šedého zákalu. První podložené zprávy o provedení reklinace čočky pak pocházejí od indického lékaře Sashruta. Reklinace čočky se prováděla ostrou zakřivenou jehlou, s níž se uvolnila čočka do sklivce. Tento zákrok se prováděl až v konečném stádiu slepoty, neboť kvůli nedokonalému sterilnímu prostředí docházelo často k infekci. Ta až u poloviny operovaných pacientů vedla k slepotě. Ti šťastnější měli alespoň možnost mlhavého vidění, jelikož neexistoval způsob, jak odstraněnou čočku nahradit.
Reklinace byla bez nějakých větších změn využívána až do 18. století, kdy se začala využívat tzv. metoda extrakce. Během ní se šedý zákal odstraňoval odstraněním zakalené čočky řezem v oku. Dalším důležitým datem se stal rok 1949, kdy Harold Ridley provedl první operaci, při níž nahradil poškozenou čočku plexisklovou. Konečnou podobu současné léčby představil v roce 1967 Charles Kelman. Fakoemulsifikace, neboli rozmělnění čočky ultrazvukem a její následné odsátí učinilo s léčby šedého zákalu běžnou a velice účinnou metodu. O to těžší je uvěřit, že šedý zákal stále tvoří přibližně polovinu důvodů oslepnutí. Valná většina případů se však týká zemí třetího světa, kde se zastavil čas a stále je využíváno metody reklinace čočky.